Líbí se mi Kaplického projekt Národní knihovny, ne jeho umístění na Letné u Kramářovy vily a Hradu.
Nenadchla mě proto ani dislokace Tančícího domu, nové stavby na Karlově a Václavském náměstí, zástavba v proluce Myslbeka nebo přestavba kasáren na náměstí Republiky. O možné výstavbě mrakodrapů v Praze nemluvě. Snést se dá nová zástavba u Anděla a u Libeňského mostu.
Je to přiznání k architektonickému konzervatismu. Myslím si, že části města by si měly udržet dobový styl, konzistenci. Ale to je můj názor, budu respektovat představy odborníků i převažujícího veřejného mínění. Je to věc demokratické diskuse.
Nyní nám ministr kultury Václav Jehlička (KDU-ČSL) promptně sdělil, že blob na Letné definitivně nebude. A že to bylo jasné dávno, i když to říká až nyní. Jediným viníkem je prý dobrodružně si počínající ředitel Vlastimil Ježek.
Jistě, spoléhat na sliby pražského magistrátu a politické scény obecně je opravdu nenapravitelným avanturismem. Ale i důkazem malé kompetentnosti ministra kultury a jeho úřadu, který se odpovědnosti nezbaví. U ministra ovšem nejde jen o profesionální výkon funkce, ale především o zaujetí, s jakým ji ve srovnání s Pavlem Dostálem či Pavlem Tigridem vykonává. Přinejmenším otevírá dva problémy.
Prvním je, že české politické elity nejsou schopny rozhodovat ve strategických procesech. V kultuře jím stavba Národní knihovny rozhodně je – jako byla v předminulém století stavba Národního divadla.
Je to obecný rys našeho vládnutí a řízení, podobně se připravují a realizují i taková strategická rozhodnutí, jako třeba dislokace radiolokátoru či zdravotnická reforma. Těžko se přiblížíme třeba Finsku, kde se skutečně strategicky vládne. Výstavba Národní knihovny z hlediska rozhodování nebyla složitá. Křehkost naší demokracie se prokázala ve chvíli, kdy se – zcela legitimně – proti stavbě postavil Václav Klaus.
Ale poté jsme se nestačili divit, k jakým změnám v postojích odpovědných lidí docházelo. Samozřejmě že toho opozice nemůže nevyužít. Zvlášť neuvažuje-li se již o novém místě. Snad se příležitosti chopí jiné město.
Kauza blob poškodí i KDUČSL, pohybující se nad propastí. Václav Jehlička svůj soud vyslovil proti vůli významné části strany. Naložil na její bedra zátěž, která začíná být nad její síly. Čunkův případ je nekonečný a Krollův audit do něj vtáhl i Miroslava Kalouska.
Ten se oprávněně rozhořčil, žádá omluvu a mluví i o žalobě. Aniž si možná uvědomuje, že uvolňuje lavinu. Bude muset objasnit, kdo z generálů požadoval výrobu L-159, kdo lobboval a jak to dopadlo s využitím kanónu Plamen, jak jsou využitelné tyto stíhačky, jestli je někdy prodáme, co to všechno stálo, stojí a ještě bude stát.
KDU-ČSL to neprospěje v okamžiku, kdy Cyril Svoboda pochybil v úvahách o nedůstojných politických handlech a nyní se pro osobní spor o dědictví může ocitnout i před soudem za pomluvu. Ministryně obrany Vlasta Parkanová se raději ve straně příliš neangažuje.
Místopředseda David Macek navzdory mládí je z lidoveckých představitelů nejkonzervativnější. Jan Kasal je v nepříjemné roli předsedy poslanecké komise zabývající se odškoděním církví, kde bude čelit nejen opozici, ale zejména koaličnímu poslanci Vlastimilu Tlustému.
A teď k tomu všemu ještě Václav Jehlička s nezvládnutým blobem… Pamětníkům připomene Aragonův výrok o stavu naší kultury v době normalizace, již nazval Biafrou ducha. Aktuálnější by byl Dárfúr ducha.

Foto popis|

O autorovi| Antonín Rašek (Autor je sociolog)