Plné znění článku - Historie z roku 2020

Elektronický archiv Mladé Fronty DNES spravovaný společností NEWTON Media, a.s.
http://mfdnes.newtonit.cz

Datum: 16.06.2007
Autor: MILOŠ BALABÁN, ANTONÍN RAŠEK
Zdroj: Mladá fronta DNES
Strana: 12

Historie z roku 2020

Tři „divoké karty“ naší budoucnosti: jak se může náš svět pronikavě změnit

Píše se září 2020 a Číňané právě vztyčují vlajku na Měsíci jako mezikrok na cestě ke světovému prvenství. NATO už čtyři roky neexistuje a střední vrstvy v Evropě a Americe se bouří, protože je o práci připravují mnohem levnější Asiaté...
Takhle vypadají tři ze scénářů možného vývoje světa ve studii Centra pro sociální a ekonomické strategie na pražské Karlově univerzitě. Mohou se opravdu vyplnit, ale také nemusí. Odborníci jim rádi říkají „divoké karty“: směry vývoje modelované na základě skutečných trendů a statistik, které mohou (ale nemusí) ovlivnit náš zítřek. Narazili jsme na ně během přípravy chystané studie o budoucnosti České republiky do roku 2020. Z tohoto pohledu se ohlížíme za „minulostí“, která je ve skutečnosti naší budoucností. Může se tak opravdu odehrát, ale nemusí. Vývoj se totiž mnohdy ubírá nečekaně klikatými cestami s řadou neznámých. Je však dobré zaostřit občas na budoucnost, někdy i úmyslně dosti pesimistickým pohledem, protože nám to lépe pomůže projet mezi překážkami, které na nás čekají v zatáčkách zítřka.

Divoká karta č. 1: Spi sladce, NATO V roce 2007 se objevily příznaky další krize v NATO. Krátce po prvním krizovém momentu, kterým bylo americké rozhodnutí svrhnout režim v Iráku bez ohledu na mínění evropských spojenců, došlo k řadě událostí, které negativně ovlivnily atmosféru v alianci a transatlantické vztahy. Spojené státy pokračovaly v unilateralistické preventivní politice a bez ohledu na pochyby evropských spojenců o míře hrozby raketového útoku z Íránu začaly budovat systém protiraketové obrany ve střední Evropě. Dohody České republiky a Polska s USA byly uzavřeny, aniž se dosáhlo shody v NATO. Tyto jednostranné kroky zhoršily nejen vztahy v alianci, ale i v Evropské unii.
Paralelně s vývojem v Evropě se zhoršila situace na Blízkém východě. USA nedokázaly stabilizovat situaci v Iráku a v roce 2008 se ze země stáhly. Irák se rozpadl na tři státy: sunnitský, šíitský a kurdský. Podobně se vyvíjela i situace v Afghánistánu. Tíhu bojových operací převážně nesli spolu s Američany Anglosasové - Britové, Kanaďané a Australané. Ostatní evropští spojenci se do bojů s Talibanem zapojovali váhavě. V pozadí neochoty byla nechuť podílet se na další neúspěšné misi prosazované Spojenými státy, která se stala jen dokladem „strategické bezmocnosti“ jediné světové supervelmoci. Americká veřejnost byla stejného názoru a opakování iráckého scénáře odmítla.
Afghánský neúspěch se promítl do jednání summitu NATO v roce 2008. USA se podobně jako na summitu v Rize v roce 2006 znovu pokusily rozšířit NATO o Austrálii, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Koreu. Tento návrh byl většinou evropských členů NATO odmítnut pro obavu ze zhoršení vztahů s Ruskem a Čínou. Část států NATO vedených Německem na summitu otevřela otázku, zda aliance může být i nadále de facto jediným aktérem transatlantického bezpečnostního dialogu v situaci, kdy je nutné pojímat bezpečnost v širším měřítku, tedy řešit například energetickou a environmentální bezpečnost. Nesoulad v klíčových bezpečnostních otázkách mezi Evropou a Spojenými státy byl jednou z hlavních příčin, proč se nepodařilo na summitu k 60. výročí vzniku NATO v roce 2009 přijmout novou strategickou koncepci aliance.
Po neúspěchu rozšířit působnost NATO začaly USA, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea vyjednávat o ustavení nové bezpečnostní organizace v pacifické oblasti. V roce 2011 podepsaly Pacifickou bezpečnostní smlouvu. Aby zadržely vzrůstající vojenskou a ekonomickou moc Číny, USA se rozhodly omezit své vojenské kapacity vNATO. Evropa musela rychleji vytvářet vojenské kapacity EU nezávislé na USA. Bezpečnostní situace na západním Balkáně se po prohlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 zhoršila; tento akt vyprovokoval etnické spory v regionu, což ohrožovalo bezpečnostní stabilitu země i značné části EU. Do vytvářených Evropských ozbrojených sil (EOS) se začaly začleňovat i další země Unie včetně Británie, vedené od roku 2009 „novými konzervativci“ Davida Camerona.
NATO se poté stalo konzultativním politickým orgánem bez většího vlivu na evropskou a transatlantickou bezpečnostní politiku. Přispěl k tomu i neúspěch dalšího rozšíření NATO. Za těchto okolností nebylo překvapením, když americká prezidentka Hillary Clintonová v projevu k 70. výročí ukončení druhé světové války v květnu 2015 vyzvala k jednání o ukončení existence Severoatlantické aliance. S tímto návrhem členské státy NATO po konfliktní politické diskusi souhlasily a v květnu 2016 na summitu v Praze, shodou okolností 25 let po rozpuštění Varšavské smlouvy, o rozpuštění aliance rozhodly. Tečkou za osudem NATO se stala ratifikace příslušné dohody americkým Kongresem v dubnu 2019.

Divoká karta č. 2: Svět se učí čínsky

Třicet let po vyhlášení politiky tržních reforem Teng-Siao Pchingem pokračovala Čína při zachování vedoucí úlohy komunistické strany v ekonomickém a politickém vzestupu, který měl globální důsledky.
V roce 2006 čínská ekonomika vzrostla o 10,7 % a stejně tak i v dalších letech. Předstihla objemem své produkce Francii a Británii, v dalším roce Německo a stala se třetí nejsilnější ekonomikou na světě po USA a Japonsku. Devizové rezervy vzrostly v roce 2007 na 1,06 bilionu dolarů a byly největší na světě. Čína toho využila k nákupu technologií, surovin a k investicím do cenných papírů vlády USA. Tímse obě země dostaly do vzájemné závislosti.
Čínský ekonomický růst doprovázely politické a sociální problémy. Čína modernizovala ekonomiku, ale zároveň se prudce rozevíraly nůžky mezi bohatými a chudými. Ačkoli přinejmenším 150 milionů obyvatel uniklo extrémní chudobě, desetině všech Číňanů musel stačit dolar denně. S ekonomickým rozvojem sílila konzumní orientace, což vyžadovalo obrovské energetické a surovinové zdroje. Omezování porodnosti vedlo v roce 2020 k tomu, že bylo o 130 milionů více mužů než žen.
Kombinace státní kontroly hospodářství s jeho částečnou liberalizací bez liberalizace politické měla podporu většiny obyvatel. Čína to využila k mezinárodní expanzi, při níž zdůrazňovala, že ekonomického růstu lze dosáhnout i v neliberálních podmínkách, bez podřizování se Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu. Tento tzv. „pekingský konsenzus“ se stal vzorem pro rozvojové země, což Číně umožnilo se ve třetím světě výrazně angažovat.
Prvotním zájmem Číny bylo zajistit si suroviny. To bylo i v pozadí ekonomické expanze do Afriky a Latinské Ameriky. Do roku 2020 se Čína stala pro většinu zemí těchto kontinentů největším obchodním partnerem. Využila toho, že USA a zčásti EU byly zaujaty bojem proti terorismu a iráckým a afghánským konfliktem. Obchodní výměna Číny s Afrikou dosáhla v roce 2010 výše 100 miliard a v roce 2015 již 180 miliard dolarů. Usídlily se tam i tisíce Číňanů, zvláště inteligence. Čína byla pro africké země vítaným partnerem i proto, že spolupráce nebyla na rozdíl od Západu podmiňována demokratickými reformami.
Podobně si Čína počínala v Latinské Americe. Využila „levicového obratu“ ve většině latinskoamerických zemí a navázala s nimi těsnější obchodní vztahy. Hlavní opět bylo zajistit dovoz energetických surovin. Ten vzrostl v letech 2000-2020 patnáctinásobně. Čína začala spolupracovat i s nejradikálnějšími levicovými režimy ve Venezuele a Bolívii a podařilo se jí prosadit ve většině zemí Latinské Ameriky „čínský politický a ekonomický model“.
Čína věnovala pozornost i bezprostřednímu okolí. Politika „mírového rozvoje“ Číny s důrazem na multilateralismus se stala nástrojem, jímž čelila vlivu USA ve střední, jihovýchodní a východní Asii. Číně se podařilo stát se hegemonem v Šanghajské organizaci spolupráce (ŠOS), která se přeměnila z převážně regionální bezpečnostní organizace v instituci s širšími politickými a ekonomickými cíli, jež vyvažovala vliv USA ve střední Asii. V roce 2010 se ke stávajícím členům ŠOS -Rusku, Kazachstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu - přidaly Turkmenistán, Írán, Pákistán, Indie a Mongolsko. Čína díky ŠOS pronikala i na trhy jejích členských států včetně využívání bohatých energetických zdrojů. Írán si díky čínské podpoře upevnil pozici regionální mocnosti na Blízkém východě.
V roce 2015 se Číně podařilo iniciovat vznik Východoasijského společenství (East Asian Community -EAC). Jeho osou byl po vzoru EU jednotný trh s volným tokem zboží, služeb a investic. Do EAC vstoupily i Japonsko, Indie, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland a deset států Sdružení zemí jihovýchodní Asie. Společenství se stalo největší ekonomickou organizací; zahrnovala dvě miliardy obyvatel a produkcí předstihla EU i Severoamerickou zónu volného obchodu. Vznik EACměl vliv i na přechod Tchaj-wanu pod čínskou jurisdikci v roce 2019 a pád totalitního režimu v Severní Koreji.
Větší angažovanost Číny byla doprovázena i zvyšující se vojenskou silou. V roce 2020 měla Čína druhý nejvyšší vojenský rozpočet po USA ve výši 150 miliard dolarů. Potvrzením síly Číny byl kosmický program, kdy na počest 75. výročí porážky Japonska ve druhé světové válce v září 2020 přistála čínská kosmická loď na Měsíci. Čína si tím otevírala cestu do roku 2050, kdy se chtěla stát největší ekonomikou světa, a tak předstihnout USA.

Divoká karta č. 3: Vzpoura střední třídy

Evropské země, USA a Kanada byly po roce 2010 stále více konfrontovány s ekonomickým tlakem Číny, Indie a dalších asijských zemí. Na globální trh práce se odtud dostávaly miliony vysoce kvalifikovaných pracovníků. Jejich výhodou proti pracovníkům v Evropě a Severní Americe byla nižší hodnota pracovní síly. Nadnárodní korporace se proto rozhodly převést progresivní obory z Evropy a Severní Ameriky do Asie. Tímse zvýšila nezaměstnanost kvalifikovaných specialistů, „páteře“ střední třídy. Byl to další destabilizující společenský faktor, který se projevil zvláště v Evropě oslabováním sociálního státu. Ten byl redukován pod tlakem asijské konkurence i sílícího úsilí nadnárodního kapitálu zvyšovat zisk. Důsledkem mimo jiné byla vysoká nezaměstnanost, stagnace a propad mezd. Výrazně to postihlo dělnickou třídu, která přišla i o řadu sociálních výhod dosažených na začátku tisíciletí díky silným odborům a stávkovému hnutí.
Ve vyspělých zemích se postupně prohlubovala propast mezi výrazně bohatou vrstvou a skupinami obyvatelstva se středními a nižšími příjmy. Tím byla narušena sociální soudržnost ve společnosti, což vedlo k nárůstu masových stávek a sociálních nepokojů, které měly zprvu živelný průběh. Ve společnosti vzrostla kriminalita a zčásti posiloval organizovaný zločin, čemuž nebyly schopny a částečně ochotny sociálně oslabené bezpečnostní složky čelit.
Ve většině vyspělých zemí vzrostla nespokojenost střední třídy s vládnoucí politickou elitou, stále propojenější s elitou ekonomickou. Střední třída víc využívala své silné zbraně - vzdělání, odborné znalosti, kompetence a komunikační schopnosti k prosazování nejprve dílčích a posléze širších požadavků sociálního i politického charakteru, začala se organizovat politicky, došlo ke zrodu nových politických hnutí a renesanci odborů. V demokratických volbách se postupně střední třídě dařilo v mnoha zemích dosavadní mocenské politické a ekonomické elity zbavovat moci.

Foto popis|

O autorovi| MILOŠ BALABÁN, ANTONÍN RAŠEK, analytici