Pryč s hradbami.

Před několika dny se začal promítat film, který by mimo jiné mohl diváku připomenout, jak je ošidné, když se přání zamění za skutečnost. Hovořím o velkofilmu Trója, jemuž byl předlohou homérský epos. Desetiletí válečného strádání a obětí, ponecháme-li stranou manipulace bohů, vytvořilo prostředí, v němž trójští občané a jejich předáci začali věřit v mír. Nedbali výstražných hlasů a přijali politické rozhodnutí rozvalit pevné hradby, které je až dosud chránily, a vtáhnout dřevěného koně, symbol vítězství, do města. Nepřítel je pryč, je mír!, jásali a zpiti vidinou obnoveného obchodu a otevřené společnosti, řečeno dnešními slovy, opili se vínem až do němoty. Probudili se však do apokalyptického rána, které znamenalo konec hrdého města, svobody i života.

Je posláním předáků přijímat politická rozhodnutí a je údělem lidu nést jejich důsledky.Nicméně v demokracii tak zastupitelské, jako je ta naše, má i prostý občan možnost zajímat se, z jakých že to předpokladů politici vycházejí. A věru každý, kdo si nepřeje být zabit, zotročen a připraven o ty hodnoty, pro které mu stojí žít, by měl myslet na to, jak si je zachová a ubrání.

S nadšením větším než se vítá masopust jsme se tak rozloučili s vojenskou základní službou a přijali za své představu, že dvě mechanizované brigády, obsazené vojáky-profesionály, jsou Armáda České republiky. Při obhajobě tohoto kroku jsme se dozvěděli od kompetentních činitelů, že cvičit mladé muže ve zbrani k obraně vlasti přijde draho. Dozvěděli jsme se také, že se jim sloužit nechce, ba že jejich fyzická kondice a morální připravenost neodpovídá požadavkům. Co jsme se ale nedozvěděli, je proč?

Inu, protože pak by si jak vojenští páni, tak naše politická reprezentace musela položit jiné otázky. Museli by se pídit po tom, zdali je v této společnosti většinová shoda na tom, že hodnoty, které demokracie přináší, mají být nejen konzumovány, ale v případě jejich ohrožení i za cenu obětí bráněny. Museli by se přesvědčit, že občan zná hodnotu práv a svobod, které užívá a nepovažuje je za brak. A pokud si je občan vědom této hodnoty, pak se nemůže radovat z toho, že je vynechán z odpovědnosti připravovat se ji bránit. Asi vnímáme, že cosi v našich občanských vztazích a postojích skřípe, jenom se stydíme to nahlas pojmenovat.

Tomu, že se mladým mužům nechce sloužit v husákovské normalizační armádě, se nedivím. Sám jsem tam na počátku 70.let odkroutil plné dva roky. Co se však vykonalo za uplynulých čtrnáct let pro to, aby se předchozí obraz změnil? Čtenář nechť si udělá úsudek sám, když stále ještě přináší nějaké politické body plivnout na armádu-příživníka, o jejíž funkci a smysluplnosti panují dosud ve společnosti pochybnosti. A kdo by se zastával vojáků, kteří nemají jasno, jak bránit vlastní území, nicméně vozí pochvaly ze zahraničních misí. Který válečný štváč by si v takové situaci dovolil vystoupit a říci, že obranyschopnost je především průnik občanské morálky a vojenské zdatnosti. A chybí-li obé a nic se nedělá pro to, aby občanský postoj zakořenil a sílil, ba dokonce základní vojenská připravenost se odbourá jako historická veteš nebo nepotřebný luxus, pak se připravme, že v noční temnotě blýskne signál. Kůň už je ve městě.